Nepoznaná História

ovocny ocot by mal byt na webe napr. varecha.pravda.sk/recepty/jablcny-ocot-d...pt/32762-recept.html (a parada je ze sa da ocot spravit asi zo vsetkeho co kvasi (dokonca aj sladu ... ale radsej to pive, nie?)). Ideal su v tomto smere jablcka. Bu je s toho paradna ovocna stava, alebo cider ak sa pokazi a ak sa to skazi moc tak ocot

www.petogasparik.estranky.sk/clanky/clan...osvatnost-jedla.html

www.teraz.sk/knihy/stare-slovenske-kucha...nk/48821-clanok.html

Na stiahnutie priamo tu:

dikda.eu/kucharske-knihy/

Kde sa v minulosti nachádzal hubársky raj?

www.infoglobe.sk/zaujimavosti/hubarsky-raj-na-orave/

Takto vyzeral nepremokavý klobúk:


orava.sme.sk/c/5508229/hluzovky-su-pre-s...vela-chutnejsie.html

Sběru „chorošů" a následnému zpracování se věnovali zejména lidé, kteří buď pracovali v lese, a nebo bydleli na odlehlých samotách v blízkosti vhodného bukového porostu.

Z troudnatce kopytovitého byla využívána plsťovitá dužina, ze které se vyrábělo: zápalná hubka k snadnému rozdělání ohně, části oděvu ( například čepice, klobouky, rukavice, lehká obuv, vesty, nátepníčky), ochranné váčky na kapesní hodinky, peněženky a drobné ozdobné předměty (např. malé kytičky).
Z této hmoty se dále připravoval účinný prostředek proti krvácení, v holičství sloužila jako dohlazující plocha ostří břitev, také nahrazovala kaučuk při těsnění spár lodí a včelaři upotřebili dužinu choroše při vykuřování včelích úlů. Hubka se stala nezbytnou zejména pro kuřáky dýmek, kteří si od ní připalovali tabák. Pro své vodivé a zápalné vlastnosti, kdy ve spojení s roztokem ledku dochází k snadnému šíření ohně jiskřivým efektem po celé ploše připraveného materiálu z „choroše“, našla uplatnění i ve vojenství, např. při vypalování zákopů.
Sběr „troudnatce kopytovitého“ na Valašsku jako prodejního artefaktu prošel svou největší intenzitou v období 1. poloviny 19. století. Tehdy se z něho vyráběla především zápalná hubka, která byla do zevšeobecnění zápalek nepostradatelná. Obchodem s hubkou se zabývali zejména Valaši od Vsetína a Rožnova, kteří ji buď prodávali kupcům, anebo sami roznášeli spolu s dalším zbožím domácké výroby i na poměrně vzdálená odbytiště. Útlum tohoto obchodu nastal v 50. letech 19. století. Zpracovatelé troudnatce kopytovitého se tak zaměřili především na výrobu klobouků, čepic a drobnějších užitkových i ozdobných předmětů.
Jako zdroj doplňkových ekonomických příjmů zůstala produkce výrobků z „chorošů“ u úzké skupiny obyvatelstva, kteří měli snadný přístup k této surovině. Troudnatec kopytovitý i další využívané „choroše“ byly po celém Valašsku nářečně nazývány jako „hubáň“.
Díky některým hojivým účinkům sehrál troudnatec svou roli při léčení ran a zahánění nepříjemných bolestí, a to jak na odlehlých salaších, a při lidových praktikách venkovské komunity, tak i v rámci počáteční medicíny. Plátky dužiny troudnatce kopytovitého byly používány zejména k lokálním zastavení krvácení. Tento přípravek vstoupil do širšího povědomí pod latinským názvem – fungus chirurgorum. Upravený troudnatec výborně saje a má i odstrigentní (stahující) účinky.
Také bolesti hlavy se léčily obkladem z této houby. Na Valašsku se při silných bolestech namáčela „čepice z hubáně“ do vody a pokládala nemocnému na hlavu, kterou příjemně chladila. „Choroš“ se také strouhal do pití hovězímu dobytku při průjmu, ale zda tato léčebná kůra pomáhala není doloženo.

Troudnatec kopytovitý po zpracování do zápalné hubky byl těsně spjat s „magickým“ obřadem „nícení živého ohně. Pomocí hubky se tak rozdělával rotačním třením dvou dřev o sebe „čistý“ „znovuzrozený“ oheň, který měl v sobě skrytou tajemnou moc očisty. Rituál „nícení živého ohně“ se nejdéle zachoval v salašnické kultuře (při prvním výhonu na salaš), rovněž i v rámci církevního roku v lidovém prostředí na Velký pátek, především však při liturgickém obřadu na Bílou sobotu – tzv. „jidášký oheň“.
Na území dnešní České republiky se zhotovování předmětů z „chorošů“ udrželo nejdéle na Chodsku (do 70. až 80. let 20. století), na Valašsku poslední výrobci zemřeli v 60. letech 20. století. Poměrně silná tradice využívání stromových hub zůstává zachována v prostoru východních Karpat (např. dnešní Ukrajina a Rumunsko).

Literatura:
Michalička,V.: Role troudnatce kopytovitého v lidovém prostředí západních Karpat a rekonstrukce technologie zpracování ve Valašském muzeu v přírodě. In:Museum vivum II,Rožnov pod Radhoštěm.,roč.II, 2006, s. 69-78.

restauracie.etrend.sk/restauracie-vino/v...starych-rimanov.html

Okrem cukru víno ak korenili...

Ešte k "Chorošom" .U nás to už asi vymrelo po meči, ale pred nejakou dobou som zachytil dokument o tomto starom remesle v Maďarsku.Čuduj sa svete -ďaľšia vec , ktorú naši bratia zachovali dlhšie , ako u nás.Klobúky, peňaženky, obal na knihu, tabatierky a aj vesty (!) dokážu z tej huby vytĺcť...super turistický artikel. Podobné niečo som videl v Portugalsku robené z drteného korku.Dokonca košeľa, šál, rukavice...Ale úúúplne iná-moderná technológia je na to treba.

plnielanu.zoznam.sk/c/2516/tisicrociami-...mozno-vobec-netusili

Turčianski olejkári a šafraníci


V 18. a na zač. 19. stor. sú na našom území známi turčianski olejkári. Olejkárstvo bola domáca výroba a podomový obchod s liečivými rastlinami, olejmi a rôznymi lekárnickými prípravkami.Olejkári pochádzali z obyvateľov dedín bývalej Turčiankej župy, ale ojedinele máme doložený pobyt aj v Trenčianskej, Oravskej a Liptovskej župe.
Zvláštnosťou týchto ľudí bolo, že hovorili plynule po rusky, vlastnili ruské knihy, samovary, kone zapriahali na ruský spôsob - t.j. do trojky, boli prvými informátormi o Rusku, o spôsobe života ruského ľudu.Najväčší rozmach turčianskych olejkárov bol v Kláštore pod Znievom, v Malej a Veľkej Fatre.Súčasne s olejkárstvom sa od 18. stor. rozvinulo aj šafraníctvo
( pestovanie a predaj korenia šafrán)

Čím sa zaoberali olejkári?
1. Zvláštnu kategóriu tvorili olejníci, ktorí vyrábali ľanový a konopný olej
2. Trenčianski olejkári boli známi tým, že protizákonne obchodovali s liehovinami, najmä s borovičkou
3. Najznámejší sú turčianski olejkári, ktorí sa preslávili v celej Európe

Dominantné u olejkárov boli 2 plodiny - borievky ( jalovec ) a rasca.
Z borievok vyrábali chýrny borievkový olej, ktorým liečili žaludočné ťažkosti a potierali údy po mozgových porážkach. Najkvalitnejšie borievky boli tie, ktoré sa oberali v neskorú jeseň. Rascový olej bol tiež vychýreným liečivom na žalúdočné ťažkosti.

Ďalšie byliny, ktoré olejkári zbierali: palina, čistec, cintária, harmanček, vravór( zubačka deväťlistá), polej, trimpolia( zvláštny druh ďateliny), hrdú barku, materinu dúšku, mačací chvostík a trezalku, ktorú vysušili a vytĺkli na prach.
Prívlastok "uhorský" mali dva druhy oleja: 1. kosodrevinový olej, ktorým sa posilňoval vyčerpaný organizmus( v Angl. nazývaný Hungarian balsam)
2. rozmarínový olej, ktorý olejkárov preslávil po celej Európe, známy tiež ako "vodička uhorskej kráľovnej". Používal sa pri strate vedomia, ako liek proti moru a ako voňavka ( dodnes ho používajú vo Franc.)
O tom, že rozmarín na Slovensku pestovali a rástol i vo voľnej prírode, dokladajú staré ľudové piesne:
"Rozmarín zelený prekvitáva
už ma moja milá zanecháva"......

"Od Prešporka pekná hradská s rozmarínom sadená,
sadila ju moja najmilejšia, keď na špacír chodila"........


Menej známe druhy olejov, ktoré vyrábali olejkári:
1. šuškárový olej
2. limbový olej
3. terpentínový olej - používal sa na zastavenie krvi, opuchliny, na reumu, zápaly kostí
4. kamenný olej - delil sa na červený - na liečenie "suchej nemoci", na uvoľňovanie hlienov, na vypudenie cudzopasníkov z organizmu a na čierny - na omrzliny

Podrobnejšie o olejoch sa dočítate v diele:
"Knižečka Olejkárska která úžitek nekterých zvláštních Oleju vypisuje", z roku 1803.

A na pobavenie ešte niečo z tajného jazyka turčianskych šafraníkov:

besik = dobrý
brčna = voda
brucháloš = brucho
dechloš = cigáň, luhár
ďarmek = človek
fero = francúz
grúliť = plakať
fifáň = nos
kianica = hlava
kríž = desať
lašina = slanina
mechúr = Čech
nemjó = zle
ochvatnica = lyžica
segiň = nemocný
stiskať = kupovať
svitoň = Poliak
škobloň = farár
trtáň = Žid
uram = pán
život = striebro


Spracovala: Ramiannka

Použitá literatúra: Jozef Hrozienčik: Turčianski olejkári a šafraníci, TATRAN 1981

Literatúra:Hrozienčik, J.: Turčianski olejkári a šafraníci. Bratislava 1981.
Kužel-Znievčan, V.: Olejkári – šafraníci – hauzíri. Príspevok k slovensko-ruským vzťahom. In: Kmetianium. Vlastivedný zborník Turčianskeho múzea Andreja Kmeťa, roč. 3, 1974, 47-62.
Hrozienčik, J.: K otázke vzniku turčianskeho olejkárstva. In: Slovenský národopis, roč. 8, 1959, 342-355.

Kde sa zachovala pamiatka na Olejkárov a Šafraníkov: