ZAPOMENUTÉ OVOCE NAŠICH BABIČEK....
Ovocné stromy podél cest, zapadlá místa, zapomenuté zahrady a divoce rostoucí keře. Zkrátka místa, kterých je v Česku dost, ale málo lidí o nich ví. Ovocné stromy a keře nás vždy živily, zabraňovaly erozi, zmírňovaly klima, poskytovaly stín, chránily před hlukem a dokonce sloužily jako přírodní hromosvody. Co je snad ještě důležitější, povznášely ducha a pomáhaly v nás, lidech, vychovávat vztah k přírodě. O rozmanitosti plodů, které v minulosti nesly naše sady a zahrady, bychom si dnes asi mohli nechat zdát. Všechno se zpracovalo, zavařilo, nasušilo, uskladnilo. Nutno říct, že nejen z hospodárných důvodů, ale i proto, že čerstvé ovoce bylo prostě jen v sezoně. Kdouloně kdysi nemohly chybět v žádném pořádném sadu či zahradě. I když v našich krajích rostly už před staletími, staly se větší exotikou než papája a mango dohromady. Dnes se starodávné druhy ovoce i jejich poetická jména vracejí do českých úst. Zapomenuté druhy ovoce jsou prakticky všude kolem nás, jen nemají takovou pozornost jako ty, které kupujeme denně. Co kdybyste si ale vyzkoušeli ochutnat ovoce, o kterém se už v poslední době moc nemluví? S prvními pokusy o pěstování kdouloní bychom se mohli potkat už ve starověku. Ještě nedávno byly velmi oblíbené i u nás – elegantní tvar stromku, nádherné květy a chutné ovoce – pro zahradníka zkrátka rostlina ideál. Kdouloně kdysi nechyběly na žádné zahradě. Portugalsky se nazývá marmelo. Na Balkánském poloostrově se z kdoulí pálí rakija - dunjevača. Džem z kdoulí dal vzniknout slovu marmeláda. Naše babičky voňavé kdoule připomínající žlutá jablka využívaly v kuchyni i v domácnosti. Kdoule si díky své sytě žluté barvě vysloužily označení zlatá jablka. Řekové je odedávna považovali za symbol plodnosti. V rámci tradičního svatebního obřadu museli řečtí novomanželé společně sníst syrovou kdouli. Kdoule byly nazývány také jablky Venušinými a považovaly se za symboly plodnosti. Zároveň však kdoule představovala i příslovečné jablko sváru (někdy též Paridovo zlaté jablko): bohyně sváru Eris ukradla jedno zlaté jablko a s nápisem "Té nejkrásnější" ho hodila mezi bohyně Héru, Athénu a Afrodítu. Akademik Bohumil Němec v Dějinách ovocnictví uvádí, že kdouloň byla v Čechách známa již v 12. století. Zmínka o kdouloni je ve slovníku Glossarium maior (1355–1374) od mistra Bartoloměje Klareta. Tadeáš Hájek z Hájku (1525–1600) v překladu Matthioliho herbáře roku 1562 uvádí druhý, snad starší český název pro kdouloň a to „kutny“ a „kutnový strom“. Od středověku byly kdouloně oblíbenou součástí klášterních zahrad, léčivých vlastností si cenila abatyše Hildegarda. Kdouloň obecná byla v 15. až 17. století velmi oblíbená. Kdoule jsou za syrova nepoživatelné, a proto oblíbenost postupně s rozvojem sadovnictví klesala, přednost dostaly jabloně. Kdoule se používaly hlavně na marmelády a povidla. Čerstvé se po uvaření podávaly se smetanou. Kdoule se přidávaly při vaření vepřových podbřišků - vše se uvařilo, posekalo, přidal se tvaroh, vejce a vařená nakrájená slepice. Směs se vložila do těsta a naplněné těsto se upeklo. Pečené nebo vařené kdoule mají silné antirevmatické účinky. Lidé stižení revmatickými potížemi mohou konzumovat několik pečených kdoulí denně a během čtyř týdnů se dočkají znatelného zlepšení. Z kdoulových semen bohatých na slizovité látky se v Íránu dodnes připravují kapky proti kašli a zánětům v krku. Ještě na začátku století se ze semen kdoule připravoval slizovitý maz na ošetřování proleženin. Ve vůni kdoulí se spojuje to nejlepší z hrušek i jablek – je medově nasládlá, tříslovitě natrpklá, lehce nakyslá, v každém případě jedinečná. Kromě specifické vůně má i jedinečnou slupku, velmi tuhou a pokrytou jemnými chloupky, na omak je to nesmírně příjemné, člověk má chuť se s kdoulí mazlit, čímž onen chlupatý kožíšek ohladí do hladka. Zralé plody pronikavě voní i přes slupku, a proto se kdysi dávaly na dno do skříní a šatníků, aby provoněly prádlo. Kdoule postupně vysychají a přitom dodávají oblečení nevtíravou vůni. A navíc dokonale odpuzují šatní moly. Ale pozor – kdoule k vysychání potřebují kolem sebe vzduch, takže je nesmíte dát přímo do prádla, to by začaly hnít! Kdoulové aroma tak trochu připomíná vůni hrušek a jablek dohromady, prostě je nezaměnitelné. Položte kdouli na nábytek v místnosti nebo ji nakrájejte na tenká kolečka a volně zavěste jak dekoraci – vězte, že spolehlivě provoní byt zhruba stejně jako aromatická svíčka. Příbuzný keř kdoulovec ozdobný japonský se pěstuje v zahradách a parcích pro své nádherné růžové a červené květy, plody má menší jako žlutozelená jablíčka, také krásně voní a jdou použít v kuchyni stejně jako pravé kdoule. Stejně jako barborky, tak i kdoule má podle lidové pověry věštecké schopnosti. Větvičky ale musíte nařezat o půlnoci v předvečer svátku svatého Mikuláše. Pak je dáte doma do vody a počkáte do Štědrého dne. Když vyraší lístky, příští rok vás sice čeká hodně práce, ale úspěch je takřka zaručen. Květy předpovídají štěstí a bohatství. Ovšem uschlá větvička je pokyn k tomu, abyste začali šetřit.
Zdroj
ANONYMUS (1937): Kdoule, jemný, avšak stále ještě neuznávaný druh ovocný. –Československé zahradnické listy. 34 DOLEJŠÍ A., KOTT V. et ŠENK L. (1991): Méně známé ovoce. – Nakladatelství Brázda, Praha.
zo skupiny:
Stará Šumava a kousek Českého lesa