HOUBAŘSKÉ ŠÍLENSTVÍ NA ŠUMAVĚ....
Rostou? To je asi základní otázka pro každého houbaře. Houbařské šílenství se rozjelo naplno, napříč republikou najdeme všechny druhy hub. Česká vášeň pro houbaření je brána v mnoha evropských zemích jako rarita. Češi jsou světovou špičkou v houbaření a tato oblíbená česká kratochvíle v posledních letech získává nové rozměry, houbaři se totiž „sdružují“ na sociálních sítích. Facebookové skupiny čítají desetitisíce sběračů, kteří se chlubí svými úlovky a sdílí i místa nálezu.
Houby sbíráme pro radost i požitek z jídla. Díky vysoce nadprůměrné úrodě hub si v tomto období mohou houbaři skutečně v lesích vybírat. Neříkejte, že neznáte ten úžasný pocit, kdy se košík plní houbami až po okraj, a když odcházíte z lesa sbíráte a sbíráte i když už houby není kam dávat. A co teprve pocit ze skvělých houbových pokrmů...Národní knihovna v pražském Klementinu opatruje knihu Jana Jiřího Billa Jedlé a škodlivé houby z roku 1860, v níž je houbařská vášeň přičítána venkovské bídě: „Pro chudého horala, jejž i v úrodných letech pole jeho sotva uživují a který masitou potravu sotva dle jména zná, jsou houby začasté pro mnohé měsíce jedinou potravou. On spatřuje v nich s poděkováním největší dobrodiní Prozřetelnosti.“ Houbaření v českých zemích již ale dávno není údělem chudiny, zápal pro sběr přesto zůstává. A postihuje všechny společenské třídy, včetně básníků a politiků".....
Možná to ani nevíte, ale starší generace se potichu křižuje, protože velké množství hub podle nich často věštilo nějakou tragédii. Dá se těmto pranostikám věřit? A co všechno se o houbách vlastně říká? Jedním z oblíbených a údajně osvědčených ukazatelů byly houbové žně. Dávná pranostika říká: „Moc hub zářijových, moc vánic sněhových.“ Houbových pranostik je více, podzimní nadílka hub údajně znamená, že zimu nemáme čekat příliš brzy. Bohužel žádné prameny už neuvádějí, jak to je, když se množství hub liší v několika regionech, které od sebe navíc nejsou moc vzdálené. A letošní letní i podzimní úroda hub byla v rámci naší země značně nevyrovnaná. Když roste hodně hub, bude prý do roka válka – traduje se. Například v létě roku 1914 rostlo skutečně velké množství hub a noviny psaly jednak o spoustě otrávených houbařů, ale také o blížící se válce. Ta vypukla 28. července a rozhodně nebyla lokální a krátká.
A když veverky běhají až do polí. Tohle říká další houbová pranostika. Kromě toho také říká, že bude hodně sněhu. Pokud houby rostou nerovnoměrně, dlouhá a tuhá zima bude ve vyšších polohách, v nižších pak mokro a sychravo. Podzimní nadílka hub pak znamená, že zima přijde později, ale pak si to vynahradí.
Jeden by řekl, že se v tom vzájemně se pronikajícím světě hub a houbařů po celá léta mnoho nezměnilo, vždyť tytéž houby, které dnes konzumujeme, sbírali už naši předkové v pravěku a od středověku je pak navíc kupovali i na městských trzích. V novinách z hladového roku 1817 můžeme najít řadu doporučení, jak využít coby zdroj potravy lesy. Denní tisk tehdy přinášel mnoho laciných receptů z hub – například na houbovou polévku, nádivku nebo smaženici. Nejjednodušší a nejlevnější houbový pokrm představovaly čerstvé houby na másle, které se připravovaly takto:
........„Musíš též houby tence pokrájet, v studené vodě přemýt, z vody vymačkat a dej je s kouskem másla a trochu solí, trochu kmínem na rendlík, nech je na uhlíčku dusiti, neb pustí mnoho vody, a proto musíš je, mají-li záživné a zdravé býti, tak dlouho na uhlí dusit, až se všecka tato voda stráví; pak přidej ještě kousek másla, trochu zelené petržele, drobně pokrájené, trochu pepře, nech to ještě chvilku dusiti, nesmějí však tak vysmahnouti, až by samé máslo viděti bylo; tu raději lžičku horké vody po chvilkách podlívej, a opět chvilku státi nech. Chceš-li to rozmnožiti, dej k tomu několik rozmíchaných vajec, nech to jen ještě tak dlouho na uhlíčku, až mezi ustavičným mícháním vejce ztuhnou, dej to na mísu na stůl, a několik čerstvě nakopaných, vařených zemčátek k tomu.“......
Houby se jedly už ve starověku. Během průzkumu 13 000 let starého naleziště v Chile našli archeologové důkazy, že už tehdy lidé houby konzumovali. Ötzi, mumifikovaný muž, který žil v Evropě okolo roku 3200 př. n. l., měl v žaludku dva druhy hub. V Číně se houby používaly od starověku nejen v kuchyni, ale také v léčitelství. Již staří Římané si na houbách rádi pochutnávali, naopak ve středověku se lidé hub spíše báli. Mysleli si totiž, že za jejich výskytem v přírodě stojí nadpřirozené síly. Starořecký učenec Theofrastor, jemuž se říkalo „otec botaniky“, popsal v prvním dochovaném traktátu o houbách lanýže i žampiony. Starověcí Řekové, především jedinci z vyšších společenských tříd, houby běžně jedli a římští císaři měli speciální ochutnávače, kteří zjišťovali, zda je konzumace daných hub bezpečná. Jednu z prvních nepřímých zmínek o konzumaci hub z lesa nacházíme v legendě Utrpení sv.Vojtěcha z 11. století. V kronice Dalimilově, jež byla dopsána kolem roku 1314, se zase píše o trhání hlívy ze stromu jakožto snadné a nenáročné činnosti. V Jagellonské knihovně v Krakově jsou tři lékařské spisy, jejichž název česky zní Nová ochrana a opatrování zdraví a které radí, jaké houby sbírat a jakým způsobem některé z nich nadále připravovat. Ošetřovatel Karla IV. pak varoval panovníka před pojídáním hub a o jejich možném nebezpečí. Z 15. století máme doloženy recepty a rady na přípravu pokrmů z hub, kdy se často tato lidová jídla stala sama o sobě obřadními. Např. v Podkrkonoší se ještě připravuje nejen na Vánoce hubník a na Šumavě zase houbový kuba. Vyšší vrstvy se občas připojily, třeba na zámek v Dačicích měli poddaní za povinnost v 17. století nosit určité množství smržů a jiných hub.
Za protektorátu a v 50. letech, době normalizace, se les stal pro obyvatele České republiky jakýmsi ostrovem svobody, v té době se totiž kolektivizovalo téměř všechno. Bylo to místo klidu, kde nikdo nikoho neomezoval a protože komunisté nechávali lesy být, jejich moc do přírodního království nedosáhla. Houby odjakživa bývaly zásadní součástí stravy horalů a zároveň nejlevnějším kořením. Přidávaly se do polévek, omáček, krup a jáhel, kombinovaly se s bramborami a díky výrazné chuti a vůni už tenkrát zastupovaly maso.
V době, kdy byla naše země sužována válkami, se houby považovaly spíše za „jídlo chudých“, protože nahrazovaly masitou stravu a potravy byl nedostatek. Staly se tak oblíbeným pokrmem hlavně pro nižší vrstvy. Dnes jsou naopak pro mnoho lidí vítaným zpestřením jídelníčku – mohou se smažit, grilovat, restovat na kmínu i umíchat s vejci. Hodí se i k masu a kloboučky bedel nebo masáků jsou lahůdkou, když se osmaží v trojobalu. Nemálo kuchařských mistrů přidává houby do smetanových omáček, k těstovinám nebo do polévky. Velkým přínosem jsou pro kuchyni, pokud je použijeme jako koření, vzhledem k vysokému obsahu kořenných látek, které obsahují. Požitkáři si mohou dopřát i takové nevšední lahůdky, jako je houbový pudink, nadívané kloboučky či hovězí roštěnou na liškách.
V historii se však houby používaly i k jiným účelům, Například troudnatec kopytovitý se používal k rozdělávání ohně a při střelbě ze starých zbraní, starořečtí lékaři vypalovali jeho rozpálenou dužninou povrchové kožní rány a v 18. a 19. století se z něj v některých oblastech vyráběly čepice a klobouky.
Mezi zanícené houbaře patřil i Freud nebo třeba Lenin. U nás k nim patří především hudební skladatel Václav Hálek. Složil totiž Mykokosmickou symfonii. Jednoho dne se vypravil do lesa a zjistil, že houby vyluzují hudbu! Zaznamenal si ji a vznikla houbová symfonie.
zdroj:
Stará Šumava a kousek Českého lesa