Nepoznaná História

„Domy sa stavali za starých čias celým rodom a často aj celým svetom. Pece boli iba z nabíjanej hliny a na nabíjanie hliny sa pozývali iba čistí, bezúhonní chlapci a dievčatá, aby správnu Silu založili do pece. Hovorilo sa: „v rodnom dome aj steny pomáhajú“.

Hádanka, jejíž řešení je „cesta“
„Když se svět zrodil, tehdy se dub svalil a teď leží.“

Historie soužití lidí a stromů je tak dávná, že letopočty ztrácejí svou vypovídající hodnotu.
Bez ohledu na víru a čas představuje člověku takové základní dobré vlastnosti, jako je síla, vytrvalost, pevnost, houževnatost, důvěryhodnost, vyrovnanost, plodnost, ušlechtilost a vznešenost.
Už v počátcích lidského vědomí, v období loveckých společností, přisuzovali naši předci stromům duši. Věřili, že strom jim díky svému kmeni a nebetyčné koruně může zprostředkovat spojení s nadpozemským božstvem a případně i naznačit boží vůli a bytosti v něm přebývající mají nad nimi moc. Smrt chápali jako vzájemně se doplňující formu žití a věřili, že cesta od mrtvých k živým vede od kořenů přes kmeny stromů kolmo vzhůru.
Tisíciletou tradicí bylo, že se lidé pomocí magických rituálů (prostřednictvím šamanů/žreců) spojovali s rostlinami, hovořili s jejich dušemi nebo duchy (dévy, dryády, leši), aby mohli využít jejich pomoci, třeba v podobě léčivých sil.
Na znamení své dobré vůle dávali rostlině dary a teprve když duch rostliny oznámil svou vůli, mohli využít sil této rostliny. Lidé proto přistupovali ke stromům uctivě a s opatrností jako k někomu mocnému, koho si nesmějí rozhněvat a s kým je zapotřebí vycházet v dobrém. Proto nedovolovali uctívaným stromům ubližovat ani lámáním větviček, protože věřili, že by tím uškodili sami sobě.

Nejstarší doklady o uctívání stromů máme ve skalních rytinách z doby kamenné. Později, když lidé začali více využívat půdu, postupně uznávali jen ty stromy, které byly něčím výjimečné a které považovali za sídlo božstva (ve Finsku se až do 19. století říkalo „boží strom“ dubu.)
Archeologové podle pět tisíc let starých nálezů zjistili, že se z dubových žaludů pekl chléb.
Dub je stromem, který byl v dějinách lidstva uctíván snad nejvíce ze všech dřevin.
Téměř u všech etnik sídlících v mírném podnebném pásu se tento král rostlinné říše vždy těšil mimořádné lásce a úctě a tak byl často prohlašován posvátným.

Pozoruhodné je zejména jihoslovanské pojmenování „badnjak“, které má možná příbuzenskou souvislost s „ohnivými hady z hlubin“ které nalézáme v indoevropských mytologiích: védský Ahi Budhnja = had z hlubin (budhná = „dno, základ, kořen“, avest. búna = „základy, hlubina“)
V Srbsku šel před svátkem narození Páně hospodář do lesa, porazil urostlý dub a odvezl jej domů. Rodinní příslušníci ho vítali zpěvy a přípitky. Večer pak toto dubové dřevo-badnjak v domácím ohništi zapálili, sypali naň plody a polévali vínem. Nechával se hořet celé svátky až do úplného vyhoření.
Řekové jej zasvětili Apollónovi, bohu Slunce, vědy a umění a arkádští Řekové nazývali sami sebe Eggenoi Dryos (Synové dubu). Podle Odysseie stál v Dódónu Diův dubový háj a zde, v jedné z nejstarších řeckých věštíren, kde duby odpovídaly na otázky kněží šuměním listí nebo ševelením čerstvých letorostů, bylo věštěna Diova vůle
„…Odysseus sám prý v Dódónu šel – chtěl z božího stromu,
z dubu s vysokým listím, se doslechnout z Diovy vůle,
jak by se vrátil domů, v kraj žírné ithacké země…“

Na Kapitolu, v náboženském středisku Římanů, byl Jupiter ctěn jako božstvo dubu, deště a hromu a jeho jméno se po dnešní dobu uchovává v latinském výrazu pro žalud – juglans (= Jovis glans = Jupiterův plod). Římané věřili, že první lidé pocházejí z dubů, které se otevřely a umožnily lidem vyskočit z nich ven. Jejich věhlasný básník Publius Vergilius Maro (70 – 19 před n. l.) o tomto napsal:
„Tyto lesy byly nejdříve sídlem lesních mocností, nymf a faunů,
jako i primitivních lidí, kteří se zrodili z kmene stromů včetně nepřemožitelného dubu.,,

O keltských druidech tvrdí římský polyhistorik Gaius Plinius Secundus (23 – 79 n. l.), že žili v dubových hájích. Jejich blízké sepětí s duby nám potvrzuje i vyjádření Maxima Myria: „…Keltové uctívají Dia, keltské zobrazení Dia je vysoký dub…“I zde můžeme předpokládat, že za „Diem“ se ukrývá blížeji těžce určitelný keltský hromovládce. Potvrzuje nám to keltský zvyk o zimním slunovratu pálit velká dubová polena k uctění boha ohně a války, Altmannem nazývaného Dagda nebo Taranis.

Duby zasvěcené germánskému Tórovi/Donnarovi stály v Hessensku a Westfálcku.

V sídelní oblasti Baltů stál nejslavnější a věčně zelený posvátný dub Perkunův v centrálním obětišti v Romove a u něho měly stát modly tří hlavních bohů – Patolla, Potrimpa a Perkuna. Další svaté duby stály ve Vilniu a Kreve. Pruský Perkunas, litevský Perkunis i lotyšský Perkons jsou homonymy jak pro dub, tak pro boha hromu a války.

Úcta k dubu nebyla jen evropskou záležitostí – je známa z Kavkazu a Předního Východu. V Abcházii existuje interpretace bouře velmi podobná východoslovanskému folklóru – během ní bůh hrom ničí dub. Proto ho Abcházci, ale i třeba íránští Osetinci nesázejí u domů.

Že úcta k dubu tvořila neoddělitelnou součást života všech slovanských etnik, dosvědčují prameny ze všech slovanských oblastí.
Největší a nejmohutnější jedince zasvěcovali Slované v jejich předkřesťanské éře jejich ústřednímu bohu – Perunovi, hřmícímu bohu, což nám potvrzuje srbské pojmenování dubu grm, grmov (= hrom).

Alternativní výrazy pro sloveso „zemřít“ – gljaděť na dub, dať duba, odubeť.
Rovněž narození bylo spojováno s dubem – v Lužici nebo v ukrajinském Polesí byl dub sázen při narození dítěte a o spojení s počátkem lidského života svědčí i tradiční odpověď na pikantní otázku dotěrného chlapce, jak přišel na svět: „Seděl jsi na dubu.“ („Ты на дубочку сидел.“).

Pokud chceme pokácet stoletý strom, pokácíme s ním i celá „jeho“ staletí, která v sobě uchovává. Strom tak spoluoluvytváří „paměť místa“ a pokud jej odstraníme, odstraníme s ním i tuto paměť. A se ztrátou takovéto paměti ztrácí člověk svou identitu, svou totožnost a tak ztrácí i sám sebe.

Přestože jsou skutečnosti dávných dob částečně stále zamlženy, budeme-li vycházet z toho, co se zatím podařilo zjistit, můžeme získat konkrétnější obraz, který byl cílem mé práce.
Nevěnoval jsem se ale uctívání dubu na celém světě, ale zaměřil jsem se na slovanská etnika a to jednak díky mým jazykovým schopnostem, nabytých i při studiu slavistiky, jednak díky mému zájmu o historii Slovanů. Přes toto užší vymezení jsem se však nevyhnul přesahům do příbuzných kulturních oblastí, když jsem to považoval za nezbytné pro oporu mých tvrzení, nebo pro osvětlení problému v širších souvislostech. Z mých pramenných toulek vyplynula skutečnost, že přes odlišnost i geografickou vzdálenost kultur, byl jejich vztah ke stromům obdobný.

strážcovia lesa,lesníci, lovci, psiari, honci, vyjci - vlkovyjci, bobrovníci a sokoliari. Na Slovensku vznikli osady, ktoré obývali výhradne príslušníci poľovníckeho personálu, napríklad Smižany, Beharovce, lliašovce, Dravce atď.

Názov obce Smižany neďaleko Spišskej Novej Vsi prezrádza pôvodné zamestnanie jej obyvateľov, ktorí sa živili ako psiari, čiže psovodi - vodiči psov. Mali za úlohu chovať a cvičiť poľovníckych psov.
V listine z roku 1293 sa obyvatelia Smižian označujú aj ako „bežonci“, čiže honci na po­ľovačkách.

Kráľovská listina Bela IV. z roku 1263 spomína osa­du Iliašovce ako „Villa Ursi“, t. j. obec medveďa.

V tej istej listine je uvedená aj osada Dravce pod latinským názvom „Villa draucariorum“. Súčas­né meno tejto obce sa odvodzuje z profesie pôvod­ných obyvateľov osady, teda sokoliarov.

Ďalšou osadou založenou pre poľovnícky perso­nál boli Beharovce, ktoré patrili Spišskému hradu. Meno tejto obce je odvodené od „behúňov“ alebo „bežoncov“, čiže honcov (z latinského „beha­rii“).

Z rozličných profesií kráľovských lovcov pochádza­jú súčasné názvy obcí, napríklad Bobrov, Bobrovček, Bobrovec, Bobrovník, Diviaky, Horné Sŕnie, Iliašovce, Králiky, Lovce, Lovčice, Smižany, Srňacie, Srnie, Stará Turá, Turček, Turie Pole, Vlkovce, Volkovce, Zuberec, Zubrica, Zubrohlava, ako aj miestne (chotárne) názvy miest a obcí, napríklad Borsučiny v Starej Ľubovni, Veľký Sokol, Malý Sokol v Slovenskom raji pri Hrabušiciach, Vlčie Jamy pri Volkovciach, Vlčienec v Malužinej, Vlčie Kúty v Lovčici, Vlčí Dol alebo Líščie Jarky pri Timoradzi, Medvedia Skala a Jelení Skok v Častej a veľa ďalších.

Podľa dravých vtákov bolo nazvané nielen množstvo skalných brál, napríklad po sokolovi Soko­lie, Sokolí kameň, Sokolia skala a iné; ale taktiež názvy takmer päťdesiatich slovenských obcí mož­no odvodiť od kráľovských sokoliarov. Väčšinu týchto osád založili v lokalitách vhodných pre život a roz­množovanie dravých vtákov.
Sú to Dravce, Halla pri Nitre, Jastraba (Jeztreby), bývalý Svätý Kríž nad Hro­nom, teraz Žiar na Hronom, Jastrabie nad Topľou v okrese Vranov nad Topľou, Jas­trabie pri Michalovciach v okrese Michalovce, Jastra­bie Korčany v okrese Dunajská Streda, Krahule v okrese Žiar nad Hronom, Madar - teraz Modrany v okrese Komárno, Vyšný a Nižný Orlík v okrese Svidník, Or­lov v okrese Stará Ľubovňa, Orlová, Orlové v okrese Považská Bystrica, Sakalos (teraz Ipeľský Sokolec) v okrese Levice, Opatovský Sokolec v okrese Dunaj­ská Streda, Sokol v okrese Košice, Sokolce v okrese Komárno, Sokolče, ktoré sa spomínajú už v 12. storo­čí ako majetok panstva Likava v okrese Ružomberok, Sokolova (dnes Salka) v okrese Nové Zámky, Sokolčie, Sokolná, Sokolníky, Sokolovce v okrese Piešťany, Sokoľany v okrese Ko­šice, Šarišské Jastrabie v okrese Stará Ľubovňa, Šariš­ské Sokolovce v okrese Prešov, Trenčianske Jastrabie v okrese Trenčín, Zemplínske Jastrabie v okrese Trebišov a mnohé ďalšie.

Najvyhľadávanejším dravcom bol sokol poľovníc­ky, ktorého u nás nazývali „klečen" alebo „kľačan" (z ruského „krečet"). Po ňom boli pomenované ďalšie slo­venské obce: Kľačanov - Klečenov, Zemplínsky Klečenov (dnes Zemplínska Nová Ves) v okrese Trebišov, Kľačany v okrese Trnava, Klačany v okrese Žiar nad Hronom, Čierne Klačany v okrese Nitra, Hronské Kla­čany v okrese Levice, Kapušianske Kľačany v okrese Trebišov, Liptovské Kľačany v okrese Liptovský Miku­láš, Slovenské Kľačany v okrese Veľký Krtíš, Turčian­ske Kľačany v okrese Martin, Kľačany (dnes Kľače) v okrese Žilina, Košický Klečenov v okrese Košice.

- Prečo by "Bežci" mali byť z latinského BEHARII ? A nie naopak ?.