Prišlo mi majlom.
Proč jsem neadoptovala dítě v Africe?
A proč nezachraňuji deštné pralesy?
My lidé si toužíme pomáhat, je to naše přirozenost.
V dnešní době je snadné pomáhat i na druhém konci světa.
Jenže...když jsem potkala člověka, který v Africe sázel stromy, byla jsem unesená tou vznešenou myšlenkou. Jak nádherné. Dokud mi nevyprávěl, že se rozvedl s manželkou, s rodiči se nestýká a děti vídá jen občas.
Zrovna byl na cestě do Nepálu jako dobrovolník pro místní sirotky.
Pak ho čekal ášram v Indii, aby našel vnitřní klid a pak možná domů, i když - jak řekl - ta vidina ho moc nelákala.
Zůstala jsem jako opařená a vzpomněla si na Amazonii a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa.
Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: "Vy u vás nemáte lesy?!" Tak to bolelo! A pak jsem se vrátila domů. Vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici ty poházené pet-lahve. Seděla jsem tam na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal.
Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?
Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když
prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám je závislé na ropě, kterou
odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet
transparent : Zachraňte prales !?!